Možná si taky pamatujete prastarý vtip o tom, kdo v rodině rozhoduje. Muž odpovídá, že o všech malých a nepodstatných věcech, jako je rodinný rozpočet či výběr sousedů, rozhoduje žena a o zbytku zásadních životních záležitostí, jako je vládní ekonomika či ropná krize na Blízkém východě, rozhoduje on, hlava rodiny. Podstata toho vtipu je dost smutná a docela vystihuje situaci současného muže.
Mužská emancipace je složitější proces než emancipace ženská. Ženy už dlouho vědí, že jsou (nebo byly) utlačovány, a za tu dobu se v tom naučily chodit. Prohlédly mužské hry a vědí, jak na muže. Je i mnoho žen, které své muže litují. Jejich muži chodí do práce a vynášejí odpadky, vydělávají peníze a večer vyčerpaně usedají k televizi. Když se takové ženy zeptáte, s čím vlastně není spokojená, odpoví: „On ale nikdy nic neudělá sám za sebe!"
NEJISTÝ MUŽ A OSAMĚLÁ ŽENA
V Novém Mexiku a kdesi jinde prý ještě stále existují kmeny, kde oficiálně funguje matriarchát. Rozhodují tu ženy a muži jsou s touto situací srozuměni. Nepředstírají, že je tomu jinak. Rozhlédneme-li se po naší civilizované společnosti, je plná předstírání. Oficiální moc - ekonomickou, politickou i fyzickou, tu mají muži, zatímco většina žen se ráda staví do pozice bezmocných, dobře si vědoma výhod takového postavení. A jak vypadá moc mužů? Většina z nich o svém životě příliš rozhodovat nemůže. Jsou placeni za to, že vykonávají, co si přeje někdo jiný, a navíc nemají čas ani prostor si to uvědomovat. Manažer má obvykle nad sebou jiného manažera, ten zase majitele a hlavně všichni dohromady mají nad sebou „neviditelnou ruku trhu" nebo cosi ještě neprůhlednějšího a pohlcujícího.
A tak se většina mužů ukolébá iluzí svobody a moci, když jejich kariéra stoupá a oni si pořídí větší dům či auto nebo odjedou na nákladnější dovolenou. Není divu, že mnoho mužů se v osobním životě (včetně toho sexuálního) zakuklí do pasivity a iniciativu si šetří na lepší časy, jež ovšem nikdy nepřijdou. Nebo reagují druhým extrémem - vztekem a zlostí, které ventilují většinou jenom doma, aby si dodali pocit moci a síly.
Ženy byly v souvislosti s dlouhodobým patriarchálním uspořádáním společnosti vychovávány k tomu, aby se neustále vylepšovaly a vzdělávaly, protože jinak by neměly šanci uspět. Celý proces má ale katastrofální následky.
Muž přestal ženě stačit a před jejími vysokými nároky prchá. Čím je žena dokonalejší, tím hůř hledá adekvátního partnera. A tak začal být svět plný nejistých mužů a krásných osamělých žen.
STRACH MUŽŮ Z ŽEN
Když Sandra Bullock letos v Hollywoodu přejímala sošku Oscara, místo slávy se jí zhroutil svět. Vyšlo najevo, že její manžel, kterému ještě před pár dny v dojemném projevu děkovala za podporu, jí už jedenáct měsíců zahýbá s jakousi potetovanou modelkou (ta ovšem nebyla ani první, ani poslední) a její manželství míří k rozvodu. Sandra Bullock se tak zařadila mezi poměrně dlouhou řadu hereček, jejichž oscarovou slávu partner nevydýchal. Zatímco k mužským držitelům oné zlaté sošky se ženy ještě víc tisknou, oceněné ženy partneři opouštějí...
Jsou muži, které aktivní a dynamická žena přitahuje. Jsou ale i tací, kteří ji vnímají jako obtížnou a nežádoucí a snaží se jí vyhnout obloukem, eventuálně ji nějakým způsobem zdiskreditovat. Kde se vlastně v té druhé skupině mužů bere strach z žen? Kde se bere obava z jejího úspěchu, nebo dokonce z extáze, kterou nečekaně projeví třeba v posteli? Tady je to zvlášť zábavné. I když je muž sexuálně aktivní ženou jistě přitahován, přece jen v něm zároveň budí tak trochu nelibé podezření. Jakýsi atavismus pravěkého lovce mu našeptává: „Kolik jich asi měla přede mnou? Kde se tohle naučila? Byla tak vášnivá i s jinými, nebo jen se mnou?" Je tu i strach, který v muži budí náročnost žen, jejich vysoké požadavky skoro na všechno, obava z toho, že je muž nebude schopen ustát. Žijeme prostě v době, kdy je muž víc než dřív nejistý sám sebou a svou krizi řeší, jak se dá.
VZTEKLÍ MUŽI
Muž, který se necítí mužem, se pozná poměrně snadno: snaží se ovládat druhé, je oddán především sobě a svým pocitům, má tendenci ničit, manipuluje přáteli i rodinou. Svůj život řídí tak, aby ho nic nezaskočilo a nepřekvapilo. Muži, kteří se cítí bezmocní, nemají rádi překvapení, chtějí vědět všechno předem, mají své protokoly a byznysplány a taky je - bez zjevného důvodu -zachvacuje nezvládnutelný vztek. Dobře známé výbuchy politiků či předrážděných šéfů patří do této kategorie. Nejisté muže je snadné vyprovokovat. Stačí drobnost, která tu potlačovanou lavinu vzteku a hněvu uvnitř uvolní. Nejistí muži cítí zvlášť silné uspokojení, když v sobě najdou sílu ničit. Jak blaze se cítí po akci! Takové patologické uvolnění mužské síly se projevuje nejen ve fyzickém násilí (přistižení V. I. P. muži tlučou fotografy po hlavě), ale i v rovině intelektuální v podobě sarkastických poznámek, uštěpačné ironie a zpochybňování nebo v přehlížení, v neodpovídání na pozdrav atd.
I když jsou nejistí muži navenek ukryti pod úspěchem a rutinním společenským vystupováním, v jejich nitru se usídlil strach. Upadají do depresí a myšlenek na sebevraždu, které občas i uskuteční. „Spásu" jim přináší nevěra, ať už si k ní vyberou profesionálku, nebo si rovnou pořídí milenku. Rychlou úlevu poskytuje nejistému muži také jakákoliv další závislost, alkoholem počínaje, cigaretou či hraním na burze konče. Nejistý muž plný potlačeného vzteku nikomu nedůvěřuje a přátelský vztah ho uspokojuje, jen když je pro něj výhodný.
HLEDÁNÍ MUŽE V CHLAPCI
Téměř ve všech kulturách se člověk mužem nerodí, ale stává, projde-li zkouškou dospělosti. Tradiční společnosti dodržovaly pečlivě konstruované a z generace na generaci přenášené rituály, které chlapce uváděly do dospělosti a měnily je v muže. Téměř všechny takové rituální praktiky byly v průběhu staletí západní civilizací zapomenuty.
Kdybychom prolézali jeskyněmi našich dávných předků, našli bychom v jejich temnotách tajuplné a skryté bohatství mužské síly. Po stěnách tam skáčou magická zvířata, najdeme tu otisky pravěkých lovců, válečníků i živitelů, ale také umělců, kteří tyto kresby vytvořili. Jeskynní svatyně sloužily jako prostor izolovaný od světa, určený k přeměně chlapců v muže. Naši předkové věřili, že chlapec se změní v muže pouze tehdy, je-li symbolicky přítomen smrti. Aby se muž mohl narodit, chlapec musí zemřít. Chlapci tu procházeli psychicky náročnými situacemi a mučivě bolestnými tělesnými zkouškami. Učili se podrobovat trýzni života i veškerému tajnému vědění mužů, učili se mužským tradicím, učili se odpovědnosti. Smyslem procesu bylo odpojit chlapce od ochranářské energie ženy a propojením s ostatními muži ho zasvětit i do věrnosti kmenovým hodnotám. Z posvátného místa byli propuštěni pouze tehdy, jestliže úspěšně prošli všemi zkouškami. Naši předkové věřili, že blízké setkání se smrtí v některé z náročných zkoušek dospělosti způsobí, že skutečná smrt dotyčného později nezaskočí ani nevyděsí. Každému iniciačnímu procesu byl přítomen náčelník a ostatní stařešinové, kteří znali tajné moudrosti a přísně utajované mýty mužů představující zralé mužství. Novou mužnost přijímali chlapci jako svátost, která je změnila v dospělé muže, orientující se ve světě podle jeho logiky. Jestliže u ženy byla za dostatečnou lekci dospělosti pokládána zkušenost menstruace a porod, chlapec musel procházet řadou omezení, trestů, izolací, hladověním či obřízkou. Novodobé, náhradní, „rituály", včetně vojenské služby, k dospělosti muže nevedou. Pod heslem „vojna z muže udělá chlapa", se nezřídka skrývalo a někde stále ještě skrývá ponižování, šikana a další deformity, které se skutečnou iniciací chlapce v muže nemají nic společného.
Začíná být jasné, že patriarchát se nesnažil dominovat jen ženám, ale také mužům. Byl založen na strachu z žen i mužů. Muž je v něm vnímán jako sok a konkurent. Při tom všem ani není divu, že se současní muži cítí bezmocní, frustrovaní, podceňovaní, nemilovaní, zneuznaní a občas i impotentní. A feminismus, který je jen reakcí na dlouhověký patriarchát, mužům jejich cestu bohužel nijak neusnadňuje. Občas spíš naopak.
